Dlouho očekávaný Rákosův pavilon s ojedinělou kolekcí vzácného exotického ptactva, včetně přísně chráněného papouška ary kobaltového (ary Learova) nebo dalších druhů, z nichž některé pražská zoo chová jako jediná zoo v ČR či dokonce v celé Evropě, najdete nedaleko vchodu pod skalní stěnou.

Papoušci na tomto místě byli vystavováni téměř od počátku historie Zoo Praha - stál tu totiž nejprve Štěpničkův pavilon a pak voliéry zvané Lineárka. Ty se ale již neslučovaly se snahou o co nejpřirozenější chov velkých druhů papoušků, a tak zoo vybudovala nový pavilon.

A proč Rákosův? Stanislav Rákos byl nadšeným chovatelem exotů a také mecenášem, který na pavilon přispěl částkou 10 milionů korun. A tak stavba, na kterou přispěla také Evropská unie a samozřejmě zřizovatel zoo, hlavní město Praha, nese jeho jméno.  

Praha má světový unikát

Rákosův pavilon je podle vedoucího stavebního oddělení zoo Jiřího Kotka i kurátora chovu ptáků v pražské zoo Antonína Vaidla unikátní i ve světovém měřítku. Jednak představuje krásné ptáky, zároveň ukazuje i jejich přirozené biotopy, včetně rostlin, které se v nich vyskytují.

„Ani džungle na různých kontinentech a ostrovech nevypadá stejně. Navíc papoušci zdaleka nežijí jen v tropickém prostředí. To byl náš cíl – ukázat návštěvníkům, jak žijí papoušci v přirozeném prostředí,“ popsal Vaidl. „Neměli jsme možnost se poučit v jiné zoologické zahradě, protože nikde nenajdeme stavbu s podobným záměrem, proto jsme pracovali s osobními zkušenostmi v chovu a z pozorování papoušků v přírodě,“ dodal.

Papoušci v džungli, horách i poušti

Papouškům dělají společnost další druhy ptáků, exotické kachny či holubi, rovněž z jejich domoviny. Návštěvník se tak podle Vaidla mnohé dozví nejen o životě toho kterého druhu papouška, ale také v širších souvislostech o jeho životním prostředí.

Například arové mohou žít jak v džungli jako ara hyacinthový, tak v podstatě v pouštní krajině jako ara Learův. K vidění je i horský, respektive subalpinský papoušek z Nového Zélandu, nestor kea, který je trvale umístěn v jedné ze dvou venkovních voliér.

Létající opice nestor kea

Venkovní voliéra o rozloze 122 m2, ve které zelený papoušek nestor kea žije, imituje jeho domovinu, tedy novozélandský Jižní Ostrov. Jde o expozici, v níž byste papouška asi nehledali - představuje totiž kamenité horské svahy s potůčkem a jezírkem, v němž se nestor kea rád koupe.

Tento pták, který žije v horských oblastech a miluje prý sníh, je nejinteligentnějším druhem papouška. A přezdívá se mu Macgyver podle televizního akčního génia anebo létající opice. Umí prý rozebrat auto a na Zélandu s ním měli problémy chovatelé ovcí, když zvířata napadl a za živa je oklovával, aby se dostal k podkožnímu tuku.

Spolu s tímto zajímavým druhem sdílejí voliéru flétnáci australští, neposední společenští pěvci podobní strakám (i když s nimi nejsou nijak příbuzní), kteří dovedou napodobovat některé zvuky a jejichž zpěv je opravdu lahodící sluchu.

Stovka druhů ptáků

Vnitřní voliéry, do kterých vstoupíme vzápětí, už laickou představu o barevné džungli splňují podstatně přesněji. Všude zeleň, liány, voda, teplo, mezi zeleným listím probleskují barevní ptáci. Mimochodem, ptáků je v expozici stovka druhů, zato rostlin několik set. Všechny druhově odpovídají zemím původu, některé bylo nutné dovézt až z Holandska. Jen obří kmeny, po kterých ptáci šplhají a v jejichž dutinách snad jednou budou i hnízdit, pocházejí z Jižních Čech, ze staletých lip a dubů. 

Impozantní tricha

Voliéry po pravé stěně pavilonu mají otevřené, pouze zamřížované stropy, takže jimi dovnitř proniká jak vzduch, tak případně i déšť. Dají se ale samozřejmě uzavřít a zavlažovat také uměle. Najdeme v nich například fascinující černorudou trichu orlí, pocházející z horských lesů Nové Guineje. Jde o největšího plodožravého papouška, jehož holá hlava nápadně připomíná právě dravého ptáka. Bez peří je podle Antonína Vaidla proto, aby si přezrálým ovocem neslepovala peří na hlavě. Tricha má podle kurátora nejradši zralé fíky.

Zoo prý původně s tímto ptákem nepočítala, je příliš drahý. Nakonec ho ale zahrada získala výměnou za jiné své odchovy od soukromého chovatele. Tricha, která žije v páru nebo samotářsky, zvědavě šplhá po mříži své expozice a při pohledu na její velký zahnutý zobák nás nikoho nenapadne nebrat vážně varování, že na mříže opravdu sahat nemáme.

Největší na světě

Další expozice představují například podhůří And, pralesy Jamajky anebo deltu Pantanalu, brazilskou vnitrozemní říční deltu s bohatou soustavou ekosystémů a pestrou škálou rostlin a živočichů. Zatím tu bylo popsáno na 3 500 druhů rostlin. Ve stejnojmenné expozici najdete největšího papouška na světě, aru hyacinthového s rozpětím křídel až jeden metr.

Tenhle modrý krasavec se ve druhé polovině 20. století ocitl takřka na pokraji vyhubení, a to především pro své nádherně zbarvené peří, i v důsledku lovu pro zájmové chovy, kdy pytláci vybírají hnízda. Populace v přírodě je odhadována na asi 4 300 jedinců...

Ara Learův, hlavní hvězda

Po setkání s brazilskou džunglí nás překvapí sousední expozice představující nejvzácnější místní papoušky - ary Learovy. Bujný tropický deštný les vystřídala písčitá planina suché oblasti zvané caatinga, která se nachází na severovýchodě země. Po většinu roku zde převládá sucho a horko a tomu odpovídá i ráz vegetace s trnitými keři, nesčetnými kaktusy, broméliemi a trávami.

A právě v caatinze na malém území stále přežívá modrošedý ara kobaltový (ara Learův), hlavní lákadlo pavilonu. Přízvisko Learův nese podle spisovatele a kreslíře Edwarda Leara, autora nejen proslulých žertovných limericků, ale také prvních kreseb tohoto druhu ary. Ten byl ještě v polovině 20. století považován za druh v přírodě vyhynulý, protože jej nikdo nepozoroval více než 100 let. V roce 1978 však byl objeven ve dvou lokalitách v brazilském státě Bahía, v křovinaté suché oblasti zvané caatinga.

Díky záchrannému projektu se podařilo populaci těchto v norách hnízdících papoušků stabilizovat, dnes v přírodě žije asi 1 200 ptáků. V zoologických zahradách jsou velice vzácní, do Prahy se dostali šťastnou náhodou - v roce 2010 byli na letišti zabaveni pašerákům a stali se jedním z prvních a důležitých impulzů k výstavbě nového pavilonu.