Stando, máš za sebou zářnou kariéru závodního cyklisty. Čím to celé začalo a kdy sis uvědomil, že chceš závodit?

Se sportem jsem začínal poměrně pozdě a to až tak kolem desíti let a ještě ke všemu jako fotbalista. Chytal jsem tenkrát za Viktorku Žižkov a už tehdy jsem byl o hlavu větší než všichni ostatní. Akorát že druhým brankářem byl syn trenéra a tak se stalo, že ačkoliv jsem na rozdíl od něj chodil poctivě na tréningy on chytal na zápasech. A tak mě to pochopitelně přestalo bavit.  Pak přišli spolužáci s tím, že chtějí začít jezdit na kole a já si řekl, že to zkusím. Přišlo mi to jako mnohem spravedlivější sport.    

Sedl jsi tedy na kolo a začal sbírat medaile a poháry.  

:D … Tak to právě vůbec nebylo. První tréning, v rámci kterého jsme jeli okruh asi 30 km, nedopadl zrovna nejlépe. Všichni mi hned po startu okamžitě ujeli a zůstal jen trenér, který to se mnou trpělivě objel. Dojeli jsme asi hodinu po všech ostatních. Tenkrát jsem si řekl, že na to v životě už nevlezu. No a pak jsem se do dvou let stal mistrem republiky ve stíhačce jednotlivců. Následně jsem v rámci povinné vojenské služby nastoupil do Dukly a věnoval se dráhové cyklistice.  Silniční cyklistika mi však přišla zajímavější, takže jsem zhruba šestadvaceti nastoupil do nejlepšího republikového silničního týmu Whirlpool Author v Hradci Králové.  Mou závodní kariéru však ukončil ve třiatřiceti pád z kola, kdy jsem si na naprosto banálním přípravném závodě zhruba v 50Km/h rychlosti zlámal čtyři žebra, klíční kost a dalších pár jiných kostí. Do původní formy jsem se pak už bohužel nedostal. Nabídka Českého svazu cyklistiky na pozici generálního sekretáře mi proto přišla jako další životní výzva.

Mnozí z nás nejspíš vědí, že Český svaz cyklistiky u nás existuje, ale co je vlastně jeho náplní a o co se stará?

ČSC organizuje cyklistiku v její výkonnostní formě, rozvíjí mládežnickou, rekreační a veteránskou cyklistiku. Zajišťuje, organizuje a řídí statní reprezentaci České republiky. Dále také pořádá cyklistické závody a soutěže, organizuje mezinárodní závody a soutěže. Řídí systém vzdělávání trenérů, rozhodčích a dalších cyklistických funkcionářů.

A o co se v tomto procesu staráš ty, jako generální sekretář? 

Generální sekretář má na starosti chod celého sekretariátu svazu, což jsou účetní, sportovní koordinátoři, metodici apod. Postupně se mi do gesce začínají dostávat také finance, v rámci kterých se tvoří třeba rozpočty jednotlivých disciplín.

To zní jako velice zodpovědná práce, kterou zvládáš. Možná i proto přišla další výzva a dostal jsi na starost novou disciplínu - městskou cyklistiku. Už téměř rok jsi předsedou Komise Rady hl. m. Prahy pro cyklistickou dopravu. Jak k tomu došlo?

S návrhem mě oslovil tenkrát nově zvolený náměstek primátorky Petr Dolínek, jestli bych prý do toho nešel. Trochu jsem váhal, protože sportovní cyklistikou žiju v podstatě od malinka, ale tohle pro mě bylo něco nového. A to bylo právě to, co Petr chtěl. Abych na to koukal trochu s nadhledem a nezainteresovaně, ale přitom s láskou. Abych tak mohl být jeho pravou rukou, které může důvěřovat, což se mi doufám daří plnit.

Závodíš od mládí, ale jak jsi sám říkal. Městská cyklistika je něco jiného. Jaký k ní máš vztah?

Cyklistika je můj život a to v jakékoliv podobě. Je ale pravdou, že pro dopravu jako takovou využívám kolo málo kdy. Spíše si jím stále pomáhám udržet fyzičku, ale i v případě, že jedu ven trénovat, tak zákonitě musím přes to město projet. Takže když plácnu, že za rok najezdím zhruba 12 000 Km, z toho třetinu po městě, což jsou čtyři tisíce kilometrů Prahou, po kostkách, mezi tramvajemi a podobně. Takže si troufám tvrdit, že toho mám městem naježděno poměrně dost.

Takže i ty se čas od času prodíráš dopravní zácpou a kolonami.

Ano, ale to je právě to. Všichni si říkají Praha, kolony, zácpy a podobně, ano, mají pravdu, ale stačí se podívat do jiných velkých měst, jako je Mexico city nebo Peking a hned uvidí, že to tady ještě není tak hrozné. Ale chápu, že když někdo přijede třeba z Plzně a stojí pět minut v zácpě, tak je z toho nervózní. To ale samozřejmě neznamená, že bychom s tím neměli něco dělat.  Přece jenom nechceme, aby to u nás vypadalo jako v Pekingu :D  Cyklistická doprava, je rozhodně důležitý článek celého dopravního systému města, který je třeba podpořit.

A o tu podporu se právě stará již zmíněná komise. Je to tak? Nebo co je vlastně náplní činnosti Komise pro cyklistickou dopravu?

Komise je v podstatě poradní orgán Rady. Neměla by tedy dělat nic víc, než radit Radě v problematice dané oblasti, tedy v cyklodopravě. Naše komise je v tom ale, z historických důvodů, trochu odlišná. Mnozí členové mají k cyklistické dopravě tak silný vztah, že jejímu rozvoji v různých oblastech věnují spoustu energie a práce ve svém volném čase. Díky čemuž se daří městskou cyklistiku stále posouvat a rozvíjet i přes četné překážky.  

Pokud mám správné informace, členy komise jsou lidé z různých oblastí. Jsou tam jak zástupci magistrátu, politických stran a městem zřízených institucí, tak zástupci neziskových organizací jako je třeba Auto*Mat. Jak tito lidé spolu vycházejí? Vnímáš různorodou skladbu spíše jako přínos nebo jako komplikaci? 

Ano, je to tak. Scházejí se tam velice rozmanití lidé. Ale jak už jsem naznačoval před chvílí, ačkoliv jsou z rozdílných sfér, spojuje je stejný zájem. Tím zájmem je cyklistika a ne moc přívětivé podmínky v minulosti je naučili, že pokud chtějí něčeho dosáhnout, musí spolupracovat. Všechno je to o lidech. Buď někdo bude chtít a problém rozmázne, nebo se k němu postaví čelem a vyřeší ho. Samozřejmě bychom se tam mohli sejít a pohádat se, ale to by nikam nevedlo :D … A nikdo to ani nechce, vlastně si ale ani nedokážu představit, že by komise měla jiné složení, než má.

Rok je sice krátká doba, ale ovlivnilo předsednictví v komisi tvůj pohled na městskou cyklistiku?

Samozřejmě že jsem to začal vnímat jinak! Předtím jsem to vnímal jako sport, teď vidím, že je spousta lidí, kteří kolo jako dopravní prostředek opravdu používají. Mít možnost jet na kole místo autem, nebo pěšky, je skvělé. Třeba Bike Sharing, který momentálně město připravuje, mi přijde jako bezvadná věc, která Praze padne jako prdel na hrnec. Já třeba nemám problém na tom kole jet přes celou Prahu, ale mám problém s tím, nechat své karbonové kolo stát delší dobu venku, protože bych ho tam po návratu zaručeně nenašel.   A to si myslím, že je jedna z věcí, kterou by třeba Bike Sharing vyřešil, že bych mohl jezdit, ale nemusel používat své kolo.

Bike Sharing, tedy systém veřejných sdílených kol, který můžeme znát z řady evropských měst je tedy podle tebe jeden z nástrojů, které by rozvoji cyklistické dopravy pomohly. Co by ještě mohlo k rozšíření cyklisticky ve městě dopomoct?

Tak určitě je to vhodná infrastruktura. Bezpečné a komfortní stezky jsou to, co lidi motivuje je využívat. Pamatuji si, že v devadesátém šestém nebyla ještě žádná stezka A2 ani A1 kolem Vltavy. Teď a zejména v létě je tam halda lidí a hlavně cyklistů! Ale kde ti lidé tenkrát byli? Asi dělali něco jiného. Je to všechno o nabídce. Kdybychom ani teď tyto stezky neměli, tak tam ti lidé nebudou a budou dělat nejspíš něco jiného, jezdit autem a hrát třeba fotbal.  

Když už jsi nakousl stezky kolem Vltavy a množství lidí, kteří je využívají, nahrává mi to na v poslední době čím dál tím častější problém sdíleních prostorů, nebo spíše vzájemné tolerance rozdílných druhů dopravy. Chodci nadávají na cyklisty, cyklisté na auta a zase na opak. A aby toho nebylo málo, přidají se bruslaři a jezdci na segway. Začnou se lidé v naší společnosti někdy vzájemně respektovat a chovat se k sobě ohleduplněji? 

Přesně vím, co myslíš. Taková ta vzájemná nenávist mezi určitými skupinami uživatelů. Také mi to vadí, ale myslím, že to nelze řešit nijak plošně. Žádné zákazy, omezení ani jiné restrikce nepomohou. Všechno je to o lidech. Člověk, který troubí a nadává v autě, se chová stejně agresivně i jako cyklista či chodec. Dám příklad dvou podobných situací. Řidič auta může buďto vyhodit blinkr, chvilku počkat a pak cyklistu s dostatečným odstupem předjet, nebo nezpomalit, těsně ho minout a ještě k tomu zatroubit, aby se lekl. To samé na náplavce jak tam jsou ty dva hladké pruhy. Jedu na kole a vidím před sebou chodce, který sice může uhnout, ale neudělá to. Mám dvě možnosti. Buďto zpomalím a objedu ho, nebo se k němu zezadu přiřítím, zařvu na něj, aby se lekl a uskočil. Jak říkám, všechno je to o vzájemné slušnosti a harmonii mezi lidmi. Chce to čas.    

Podíl cyklistů na přepravě v Praze je oproti řadě evropských měst velice nízký. Průzkum Gfk z letošního roku hovoří o 5 % v létě a 1% v zimě. Co je největší překážkou v rozvoji cyklistické dopravy?

Tak samozřejmě je to zdlouhavá a komplikovaná byrokracie. Ale a pak to jsou zejména jednotlivý lidé v různých institucích a organizacích, které té cyklistice zrovna moc nefandí a někdy tu cestu i záměrně brzdí. Možná by pomohlo, kdyby byli víc otevření k novým věcem a řešením. Ale nemyslím, že by se to do budoucna nemohlo změnit. Přece jen máme připraveno spoustu projektů, které to cyklo pořádně nakopnou :D 

Takže teprve teď se to bude všechno rozjíždět?

Přesně tak. Za ten rok, to po delším období nečinnosti, teprve začínáme startovat. Teprve strkáme klíček do zapalování.

Chceš říct šlapeme do pedálů :D

No, kdybych šlapali do pedálů, tak už je to dobré, to už jedeme, ale teď teprve přehazujeme nohu přes štangli a upevňujeme nohu do klipsen :D  

I přesto se však podařilo komisi iniciovat řadu změn. Můžeš ve zkratce uvést ty nejdůležitější z nich?

Od začátku roku jsme převzali od šesti městských částí projekty na cyklistickou infrastrukturu a některé z nich jsou již ve výstavbě. Stejně tak máme v plánu během roku 2016 instalovat v Praze několik stovek kvalitních stojanů na kola, jejichž umístění opět vyplývá z požadavků městských částí, neboť ty znají potřeby svého území nejlépe. V posledních měsících jsme také navázali spolupráci s Dopravním podnikem, se kterým bychom se chtěli domluvit na lepších podmínkách pro přepravu cestujících s jízdním kolem. Těch aktivit je spousta a to od řešení drobných kritických úseků až po velké projekty. Co bych možná ještě vytáhl je, že na rozdíl od předešlých let, bychom se chtěli více zaměřit na komunikaci s veřejností.  Pokud vás to zajímá, bude nejlepší sledovat naše webové stránky cyklo.praha.eu

Ačkoliv jsi na začátku tvrdil, že už nezávodíš, přece jen jsi se v nedávné době jednoho závodu zúčastnil a to přímo v pražském týmu. Jak hodnotíš tvou účast v Opel Handy Cyklo Maratonu?

Z OHCM mám velice dobrý pocit. Byla to pro mě po dlouhé době první cyklistická akce, kterou jsem nebral jako závod, i přesto že to k tomu stejně na konec sklouzlo, protože každý se snaží pro svůj tým udělat to nejlepší.

Jen upřesním. OHCM se jede jako štafeta týmů, ve kterých musí být alespoň jeden hendikepovaný. Trasa je dlouhá 2222 km a jede se nonstop.

Přesně tak. My jsme jeli s hendikepovaným Václav Kubička musím ho i teď zpětně velice pochválit a říct, že jsem velice rád, že jsem s ním mohl být v týmu.

V čem byl pro tebe celý závod tak jedinečný? Odnesl sis nějaký zážitek?

Závody samy o sobě jsou plné velice stresujících situací. Já jsem na to zvyklý, protože u většiny závodů, kterých jsem se kdy zúčastnil, byla ve hře má budoucnost a živobytí. Teď tomu tak nebylo, ale za to bylo zajímavé takhle s nadhledem sledovat, jak se s tím vyrovnávají ostatní spolujezdci. Myslím, že jsme se díky tomu dost poznali. Ale přece jen mě teď napadá jeden krásný zážitek, který bych vypíchnul. Přesto že mám už najeto několik set tisíc kilometrů, nikdy předtím jsem nejel v noci. Teď jsme se střídali po hodině a jednou během mé noční etapy na Dlouhé stráně se začalo rozednívat, což bylo nádherné. A druhý den v noci svítil měsíc tak silně, že by nebylo třeba ani světel.

Na závěr našeho rozhovoru se ještě zeptám, zdali máš nějaký osobní cíl, kterého bys chtěl v rámci svého předsednictví v komisi dosáhnout.

Ano, chtěl bych, aby na Václaváku byla místo Václava s koněm, socha mě s kolem :D  … Ne… samozřejmě si dělám legraci.  Nemám žádný konkrétní cíl. Chtěl bych jen, abych se na konci mohl podívat komukoli do očí a nestydět se. Mít čisté svědomí, že jsme pro lidi udělali vše, co jsme mohli. Jsem prostě zvyklý jet na sto procent za každých podmínek J

Děkuji ti za věnovaný čas a držím palce!