 |
Jarda Lhota má letošní léto čistě evropské – pomocí vlastních nebo přírodních sil projíždí ze severu na jih Evropu – z Nordkappu na Gibraltar. Většinu etap Jardu doprovázejí přátelé a blízcí, takže se mi zdálo jako dobrý nápad udělat s Jardou rozhovor v klidu při společné cestě ze Železné Rudy do Ženevy. Počasí, protivítr a kilometrické dávky byly slušné, po cestě i večer jsme si povídali off-record o všem možném, ale řízený rozhovor jsme vlastně celou cestu jen nenásilně odkládali. Nakonec byl tedy ve Švýcarsku zvolen náhradní způsob: Jarda zaslal odpovědi elektronicky až z navazující samotářské plavby po Rhoně. |
Na úvod cestovatelsky - kde jsi byl s kolem nejdál a nejvýš?
Jezdil jsem na kole na všech kontinentech (samozřejmě kromě Antarktidy), mimo Evropu mám asi nejvíce projeto v Asii. Několikrát jsem jezdil ve výškách kolem 5000 m - na poušti Atacama v Chile, na Karakoram Highway v Pákistánu. Nejvýše jsem byl při přejezdu himalájského hřebene z Tibetu do Nepálu, to bylo asi 5250 m.
A kde jsi se jako cyklista cítil nejlépe?
Velice bezpečně se na kole jezdí ve Skandinávii, místní řidiči jsou vůči cyklistům až neuvěřitelně ohleduplní a přes města jsou nataženy cyklostezky. Chybí zde ale značení cyklotras a tak se po nich musí jezdit intuitivně a cyklista se ve větším městě snadno ztratí a skončí třeba někde ve vilové čtvrti.
Dobré podmínky pro cyklistiku jsou také v některých zemích Západní Evropy - zejména v Rakousku, Německu a Švýcarsku. Jsou zde vytyčeny zajímavé cyklotrasy, většinou údolími velkých řek, vedou mimo hlavní silnice a bývají slušně značené včetně směrovek a map.
Ve srovnání se světem vidíš možnosti pro cyklisty v Praze jak?
Já bych nejdříve rozlišil kolo jako dopravní prostředek a jako sportovní náčiní. V mnoha zemích světa, zejména v Africe a v Asii, je kolo základním dopravním prostředkem, který slouží nejen k dopravě lidí, ale často neuvěřitelných nákladů. Podobný trend je i ve Skandinávii či Holandsku. Prakticky tu nevidíte auto s naloženými koly a pokud ano, jsou to asi turisté. Tady se na kole nejezdí "zajezdit si", tady se na kole jezdí. Do práce, na nákup, do školy. Vidíte maminku s miminem v sedačce a nákupním košíkem na řídítkách, školu poznáte podle hromady kol před ní. A přitom třeba klimaticky tyto země pro cyklistiku zrovna ideální nejsou.
Je to dáno samozřejmě vybudovanou cyklistickou infrastrukturou, jako jsou cyklostezky a prostory na ukládání kol, ale i veřejným míněním. Dokud bude ke stylu střední a vyšší třídy v Česku patřit ježdění autem a kolo bude bráno jako dopravní prostředek mladých, chudých nebo přinejlepším jako extravagance, tak se masového rozvoje cyklistiky jako způsobu dopravy asi nedočkáme. A přitom třeba v Londýně můžeme potkat na kole i manažera v drahém obleku, který určitě není extravagantní ani sociálně slabý.
Samozřejmě i v Česku existuji příjemné výjimky, např. Hradec Králové. A pražské kopce nejsou zas tak strašné, jak je někteří (většinou necyklisté) popisují. Téměř všude se dá dojet pohodlně nejhůř na „střední placku“.
Napadá Tě nějaké na Prahu odvážné řešení, kterému by se ale v cyklistických zemích zas tak nedivili?
Třeba na pražské magistrále oddělit jeden pruh pro cyklisty podobně, jako to bylo po povodních pro busy. Až by se uvěznění automobilisté denně dívali na radostně projíždějící cyklisty, možná by příště sedli na kolo také.
Proč, kudy a kam jezdíš v Praze nejčastěji? Co Tě po cestě štve, jak si v městském provozu pomáháš?
 |
Na kole jezdím většinu roku do práce, z Kavčích Hor na Francouzskou to mám 5 km a jezdím to asi 20 minut. Jezdím po cyklostezce přes Nuselský most. Vyhýbám se hlavním ulicím, kličkuji mezi domy a občas musím dát i nějakou jednosměrku v protisměru, protože jinak to nejde. Přitom v mnoha zemích je běžné, že cyklisté mohou v jednosměrkách jezdit oběma směry. |
Hodně využívám možnosti vzít si kolo do metra. Když jedu na opačný konec Prahy, podjedu centrum metrem a pokračuji na kole.
Čeho se nejvíc v Praze bojíš?
Bojím se jezdit potmě od té doby, kdy jsem se v noci vracel po běžné trase a když jsem projížděl parkovištěm, přehlédl jsem, ze jej na noc zatáhli řetězem.
Za největší riziko jízdy po Praze pokládám aroganci řidičů. Ale čeští řidiči jsou pověstní tím, že jsou snad nejnebezpečnější na světě, horší už jsou snad jen Poláci, Rusové a Afričané.
RNDr. Ing. Jaroslav Lhota
Narodil se v roce 1957 ve vesničce Onšovec na Českomoravské vrchovině. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Do roku 1988 pracoval jako vědecký pracovník ČSAV, od roku 1989 pak jako výškový montér. V roce 1990 spoluzaložil dobrodružnou cestovní kancelář Heart Adventures (nyní Adventura), ve které je společníkem a spolupracovníkem. Velmi rád píše a fotografuje. Zhruba třetinu roku pobývá v zahraničí, kde doprovází skupiny nebo připravuje nové zájezdy. Je ženatý, má dvě děti.
Nebo netradičněji?
Více
Evropou bez motoru květen až září 2007
S fyzikem za dobrodružstvím - rozhovor na Cykloservisu květen 2005
Cestovatel povoláním i srdcem - rozhovor na ona.idnes.cz květen 2007
Cesta nechává stopy na duši - rozhovor pro Koktejl duben 2006
Rozhovor o Tunisku na serveru tunisko.rovnou.cz duben 2006
Po cestě do Ženevy s Jardou Lhotou rozmlouval a fotil, následně elektronicky upřesňoval Tomáš Prousek v srpnu 2007.