 |
S Miloslavem Kvasničkou, držitelem řady tuzemských i zahraničních cyklokrosových titulů, jsme se sešli v Michli, v jeho obchodě s bicykly. Jako všichni opravdoví mistři si na žádného šampióna nehrál a s chutí vyprávěl o sobě, své rodině, „krámu“, jak rád říká, ale především samozřejmě o cyklistice. |
Prý Vám přezdívali Bahňák. Kde jste v Praze trénoval, že jste získal tak velkou zručnost v měkkém terénu, aby Vás přivedla až k takové přezdívce?
To plynulo z toho, že největší úspěchy jsem zamlada měl na blátivých tratích. Ale to nesouvisí s technikou jízdy na blátě, jako spíš se sílou a podobně. V době, kdy jsem závodil, jsem trénoval po Praze a v nejbližším okolí. Ne že bych hledal největší bláto (-:, ale spíš to byly silové tréninky, třeba běhání do schodů.
Vůbec ne jízda na kole?
 |
To taky, ale velmi silová jízda. Třeba do velkých kopců. Aby člověk trénoval sílu, na to mu úplně stačí Krčský les nebo pražské okolí. Když pominu dopravní provoz, tak pro závodníky je cyklisticky okolí Prahy úplně skvělé, zejména profilem trati. Závodník si v okolí 50 km od Prahy své okruhy určitě najde. Ne všechny směry se hodí třeba pro výlety s dětmi, to je pak potřeba vyrazit na východ od Prahy, k Brandýsu, k Mělníku, na rovinatější úseky. Ale když člověk dojede na Zbraslav, to je skoro dokonalý profil i na vyjížďky pro ostatní lidi, nejen pro závodníky; je tam řada vyhlídek, krásná panoramata. Já bych se nebál, že se kolem Prahy nedá jezdit na kole. Město musí jenom umět skloubit dopravu automobilovou a cyklistickou. Automobilová doprava je tu nešťastně vyřešená a snad od doby koněspřežky nenastal žádný rozvoj. Co vím, tak vede jedna centrální dálnice skrz město, ale já bych ji nezatracoval, protože kdyby tu nebyla, tak by to město prostě nefungovalo – nedalo by se projet vůbec. Nicméně neuvěřitelným způsobem tady chybí okruh kolem města, abych se dostal na druhou stranu města ne průjezdem skrze něj, ale abych ho objel. Barrandovský most už dávno nestačí, navíc je to jediná spojnice dálničního typu široko daleko přes Vltavu. |
Jezdíte tudy i na kole?
No, ta doba, kdy jsem dokázal po Jižní spojce projet až k Barrandovskému mostu, je asi 20 let pryč (-: a stalo se to jenom párkrát. Stejné je to s magistrálou kolem Hlavního nádraží.
Už tenkrát to bylo o život a dneska si neumím představit, co by mě donutilo tam jet na kole. To bych asi jel radši i s tím kolem metrem. Viděl jsem tam cyklistu – a je to sebevrah, i když podle předpisů tam vlastně jezdit může – to není silnice pro motorová vozidla, stejně tak přes Barrandovský most. Ten má ale jednu výhodu, že se dá přejet po cyklostezkách. Na druhou stranu si myslím, že město by se o ně mělo víc starat, speciálně ta přes most byla neskutečně zanedbaná. Jestliže tam někdo ukradne kanály, to je problém města, že nejsou schopni si to ohlídat a přidělat tak, aby to nešlo tak snadno.
Přímo v té stezce?
Přímo ve stezce. Letos ji rekonstruovali a už je to snad udělané nějak jinak, ale dřív tam byly propusti tak 30 na 30 nebo možná větší a když ji někdo ukradl, zůstala po ní díra až do Vltavy. To bylo opravdu neuvěřitelné. Navíc tam lidi z aut naházeli za svodidla kdeco, takže cyklista jel po skle, po kusech, po plechách, po šutrech… Ta cyklostezka bývala příšerně špinavá a ve špatném stavu. Co ten most stojí, nepamatuju, že by ji někdo uklidil. Teprve loni, když dělali rekonstrukci, se to dalo do kupy, ale jestli to bude někdo dál udržovat, nevím.
Navíc jsou tyhle cyklostezky i relativně úzké. S tím už se asi dneska nedá nic dělat, ale když se tam má nezkušený cyklista potkat s nezkušeným cyklistou, tak je to taky skoro o život.
Ano, to už by se nyní asi stávat nemělo, v jednom z minulých rozhovorů jsme přinesli informaci, že ve světě se staví normované stezky určité šíře a že ČR model postupně přebírá.
Považoval bych ale za zbytečné, aby se místo cyklostezek budovaly snad skoro silnice, občas by stačilo udělat pruh na už tak dost širokém chodníku. Nechápu ale třeba cyklistickou stezku tady kolem plynárny, kde je část chodníku pro cyklisty prošpikovaná sloupy, značkami atd., takže každých 20metrů máte nějakou tyč uprostřed jízdního pásu.
A taky nám strašně chybí tolerance. Cyklisti odmítají tolerovat pěší, pěšáci cyklisty. Automobilisti netolerují vůbec nikoho, v podstatě ani sebe ne. Policie na to nějak z výšky dohlíží a ještě se mi nestalo, že by policista stál u stezky a upozorňoval chodce, že jde v pruhu pro cyklisty. V Německu, když jsem jako pěšák - tupé hovádko ze socialistického Československa – vlezl cyklistům do pruhu, hned mě chodci upozorňovali, cyklisti na mě zvonili, až mi došlo, co obrázek cyklisty na zemi znamená a že se tam nechodí. Prostě jsme hloupí a v podobných věcech si odmítáme vyhovět.
Příklad: Krčský les. Lidi se tam chovají jako utržení ze řetězu, odmítají chodit u jednoho kraje. Snad stokrát jsem tam měl konflikt – děti na jedné straně, pes někde v lese, babičko pojďte ke mně… Cyklista řekne pozor, zpomalí, ale než se to všechno svolá na jednu hromadu… Kdyby zůstali stát, tak já si s tím poradím. Kdyby šli u nějakého kraje, ve dvojici vedle sebe… ale oni jdou 4 vedle sebe, když cinkám, tak se rozběhnou po lese a začnou shánět ty děti, psa, babičku na druhou stranu… Stejně jako cyklisti musí jezdit trochu u kraje, stejně tak ti chodci by měli mít aspoň malinko ohleduplnosti vůči ostatním. Měl jsem s tím problémy i jako běžec – prostě běžím a nemůžu proběhnout, sotva dechu popadaje nemohu křiknout pozor uhněte, tak jsem zaběhl do lesa a ty skupiny jsem obíhal lesem. Štve mě to, protože tam běžím nějaký úsek na čas, trénuju, o něco se snažím, ale ty lidi tam obtěžuju. Oni nechápou, že úplně stejným způsobem obtěžují oni mě.
Takže co by cyklista potřeboval? Měl by dát nějakou výstrahu, zazvonit?
Rozhodně po Praze by cyklista měl mít zvonek, doporučuju to i svým zákazníkům. Osvědčilo se mi, že když cyklista zazvoní, je to o hodně lepší, než když křičí pozor. Lidi při rekreaci v lese nereagují rychle. Na zvonek ano.
Co by cyklista potřeboval? Lidi chodí ve dvojici, ve trojici, prostředkem, povídají si… a neuhnou. Ať se rekreují, ano, ale půjdu u kraje, ať ten, co mě potřebuje předjet nebo předběhnout, to může udělat.
Když začne rodina pobíhat, musí cyklista, než se všichni seženou, dát nohu dolů a zastavit. Je lepší, když zůstanou všichni stát tam, kde jsou.
Trénuju v Krčském lese od roku 1980 a jsem vděčný, že bydlím tak blízko, protože si tam mohu na hodinu zajet i třeba večer. Chodil jsem tam trénovat se skupinou asi 20 dětí a rozumím, že pěší turista se tím cítí cyklisty omezován. Na druhou stranu – s dětmi se prostě jinam nedá, nežli vyrazit do nějakého takového velkého parku a tam jezdit po asfaltových pěšinách.
Využíváte kromě Krčského lesa nějaké další pražské cyklotrasy nebo stezky?
Využívám branickou stezku, ale ta je v létě neprůjezdná. Celé léto je tam spousta lidí. Svědčí to o tom, že cyklostezky v Praze chybějí, kdyby jich bylo víc, tak by se zaplnily také. Ale: musí k nim být dobrá dostupnost, musí vést odněkud někam a musí mít slušný povrch. Nemusí to být pokaždé asfalt, kolikrát by stačila šotolinová cesta. Zbytečně se budují luxusní asfaltky
- to snad je kvůli bruslařům –
ano, ale nemusí to být všude, třeba hodně do kopce bruslaři nejezdí. Pak mi chybí propojení stezek. V některých místech cyklostezka tak jakoby zoufale končí, nebo vede místy, kterými bych na kole snad ani nechtěl jet.
Máte konkrétní tip na místo, kudy byste na kole nechtěl a musíte tam? A naopak kudy jezdíte rád?
Třeba cyklostezka tady kolem plynárny. Nápad je to hezký, ale jde o kilometr, který končí tady za námi. Když nejsem místní, tak nevím, kam jet a čeká mě hlavní silnice s tramvajemi, autobusy, silným provozem, žádný okraj, žádné zřetelné značení… Že bych si vzal kolo do auta a jel k plynárně se projet jen tak kilometr tam a zpátky… připadá mi to nedotažené. Stejně tak jsem viděl, že cyklostezka vede přes Nuselský most a tam na kraji Legerovy končí. No když si představím, že mě tam někde vyplivne cyklostezka… Snad jedině když tam někdo dojíždí do práce, nicméně není to prostor, kde bych se jako cyklista cítil dobře.
Ale úplně dokonalá je ta stezka pod Barrandovem, ať už směrem na Velkou Chuchli a dál do Radotína a vlastně až do Berouna, nebo proti proudu Vltavy po branické straně, nebo Prokopským údolím – tam je to hezké - a nebo můžete jet podél Jižní spojky. Proti proudu potoka vede mezi Jižní spojkou a hřišti cyklostezka, pro mě moc důležitá, protože vedu tréninky obvykle někde kolem Zbraslavi a touhle stezkou se vracíme.
Které pražské terény vybíráte svým mladým svěřencům, aby z nich vyrostli správní „bahňáci“?
Jezdil jsem s nimi v Krčském lese. Někdy se jede do kopce na těžký převod a někdy po rovině kvůli točení nohama; cyklistický trénink potřebuje obojí. Trénovat mě opravdu baví. Začali jsme jako školní klub, protože moje dcera v té době ještě trochu jezdila na kole a já je doprovázel na nějakou pražskou olympiádu. A už jsem u nich zůstal. Jeden čas jsme přistoupili ke Kotvě Braník. Dětí bylo tenkrát asi 20, jeden z nich byl druhý na mistrovství republiky, další dva se umístili v první desítce a celkově jako manšaft vyhráli v žácích celostátní cyklokrosový pohár. Ale neshody s funkcionáři a moje časová zaneprázdněnost vedly k tomu, že jsem se zase osamostatnil. Rádi si zajezdíme, i když nevítězíme v závodech Českého poháru, ježdění na kolech nás baví. Chodíme si zahrát i florbal a nic nám nechybí.
Dnes už platí nové dopravní předpisy, a tak se mi už do tréninku ani moc nechce. Když si představím, že někdo na tom kole spadne, já zavolám sanitku a policisté mi mohou dát 20 tisíc pokuty… – tak vyhláška stojí a aplikuje se. Jedeme o deseti, ale i dvaceti dětech a já odmítám tohle riziko už podstupovat. Vezete skupinu 10 dětí mezi vilkami, zprava přijede auto a začne se dožadovat přednosti zprava. Samozřejmě že ty děti na to auto kašlou – prostě jedou za tím před sebou. Na to už jsem si zvykl a tak trochu jsem s tím i počítal. Jestliže mě ovšem nejenom stát nepodpoří, ale ještě mě bude pokutovat, komplikovat mi situaci… Podívejte, abychom se dostali do mého oblíbeného Krčského lesa, musíme z Kačerova jet dolů po chodníku. Tam se třeba někde děti srazí, přijede policie a když to vezme striktně podle vyhlášky, tak to máme tři ošetřené děti, to máme 3x 20 tisíc a deset dětí bez zvonků, bez odrazek, tedy nevybavená kola, navíc na chodníku, tak vám to udělá pár desítek tisíc. To je pomalu na zkrachování krámu. Už jsem přiměl děti, aby jezdily v přílbách, a vyhodil jsem z tréninku rodiče, kteří jezdili bez nich - řekl jsem jasně: když chceme, aby děti něco dodržovaly, musíme to udělat především my dospělí. Ale nemám šanci je přinutit mít lepší výbavu.
Čili vy máte zkušenost s tím, že rodiče dětí jezdí bez přílby? I s dětmi??
Ano. Vyhláška to nenařizuje… Zastavte si někdy v Braníku a podívejte se, kolik rodičů jede s dítětem na kole a nemají přilbu.
Bavilo mě to, ale riziko je čím dál tím větší a ty nejtalentovanější si mezi sebe stejně rozdělí Střediska vrcholového sportu; mně odešly nejlepší děti do Dukly. Člověk má tak trochu po radosti. Kdyby aspoň z té Dukly někdo přišel a řekl: hele, prosím Tě, pusť nám tam to dítě, my o něj stojíme, Tys ho skvěle připravil. Ne. Rodiče dětem vyřídí přestup a během týdne mi z oddílu odejdou. Pak má Dukla samozřejmě skvělé výsledky, skvělou podporu od státu, mistry republiky… ale nějak se trochu zapomnělo, že se s nimi musí čtyři roky před tím někdo patlat, učil je jezdit na kole, přehazovat, spravovat jim rozbitá kola… To je ale nezajímá, Dukla jsou ti bombarďáci, co vyhrávají. ´My vám tady děláme ty výsledky.´ Já chápu, že se o ně nemohu starat až do šampiónských let, ale to chování…
Dneska je cyklistická Praha v dětské kategorii rozdělená na Duklu - a ty ostatní. Kdo není v Dukle a netrénuje své tisíce kilometrů za měsíc, nemá šanci. Naštěstí se tady povedlo – díky MČ Praha 4 – udělat seriál závodů; pořádá to trenérka z Dukly, ale měla tolik rozumu, že účastníky rozdělila na závodní a nezávodní kategorii. Konečně si zazávodí i děti, které netrénují ty tisíce kilometrů. Děti, které trénují jednou, dvakrát za týden, přece nemohou soutěžit s těmi, které se právě vrátily z Mallorcy ze soustředění a najížděly kilometry.
To znamená, že městská část Praha 4 v tom hraje nějakou významnou roli?
Prospívá tomu a pomáhá strašně moc. V Praze 4 by závodní cyklistika podle mého už vůbec nefungovala, nebýt téhle soutěže. MČ přispěje finančně a závod se koná pod její záštitou. Jinak se samozřejmě opírá o několik „bláznů“, kteří se pod propozice podepíší. Protože když se tam něco stane, lítá v tom ředitel závodu.
Vy se v tom nějak angažujete?
Víte, já strašně nerad chodím po úřadech. Když vidím tu bezmoc, jak mě nechají na té chodbě sedět…Když jsem si vyřizoval stavební povolení, abych mohl předělat starou kočárkárnu na obchod s bicykly, to byla taková beznaděj. Podáte si grant a pak můžete dětem koupit za rok 5 lékárniček – ale nemůžu jim koupit po závodě tatranku nebo limonádu. Mě tohleto deptá.
Bude některé z vašich dětí také mistrem světa?
Holka na kole jezdí velmi, velmi rekreačně. Kluk závodí na lokální úrovni, spíš ho to baví. To si myslím, že je důležitější než nějaký výsledek.
Jste průkopníkem mountainbiků v ČR. Pocházíte ale z Českého Brodu, to je přeci rovinka – jak jste přišel na chuť jízdě po kopcích?
No, Český Brod je rovinka, když se jede do Polabí. Cestou ke Kostelci už se to vlní a kolem Ondřejova už jsou pěkné kopce. Ale já jsem byl nejdřív cyklista, pak cyklokrosař – a teprve potom mountainbikista. Vždyť horská kola se tu objevila až někdy kolem roku 1990. I v okolí Českého Brodu jsou lesy a místa, kde se dá jezdit na horském kole úplně v pohodě. Spíš mě nejdřív bavilo jezdit na kole a pak to všechno další.
Kde v Praze by si milovníci horských kol mohli spolehlivě zajezdit, aby to bylo to pravé?
Dobrý areál je kolem letiště na Točné. Dá se i v Krčském lese, ale tam je přece jenom pořád dost lidí na můj vkus - a ani to nedělá dobře lesu samotnému, takže ten bych asi moc nedoporučoval. Jestli si kluci chtějí zajezdit pořádné kopce a sjezdy, tak na Točné a na Zbraslavi, v okolí oppida, směrem k Břežanům, obě strany údolí jsou skvělé. Zvlášť ta napravo, kolem vykopávek; odtud se dá sjet do vltavského údolí aspoň třemi cestami, jednou sjedete, druhou vyjedete – vynikající. Potom doporučuji Chuchli – v Malé Chuchli doprava kolem kostelíčka a malé zoo. Nad nimi stojí velký kostel, který je vidět už odspoda ze silnice - nad závodištěm. Kdo chce jezdit s dětmi, může nahoře – tam je pěkné dětské hřiště a relativní rovinka - a kdo si chce dát sjezdy, tak směrem k Radotínu si jich užije. Tam si přijde na své každý milovník horských kol a může hned vyrazit i dál, za Radotín, až k Cukráku a do Brdů. A ty jsou pro mountainbikisty už plnohodnotnými horami se vším všudy. Konají se tam i velmi náročné závody na horských kolech.
Jezdil jste na kole i rekreačně, třeba s rodinou, nebo jste prostě závodník?
Moje kolařská kariéra zahrnuje všechno: na začátku byl člen turistického kroužku mládeže, který zlenivěl a protože ho nebavilo chodit 20 km pěšky, začal jezdit na kole. Až to kolo převážilo tolik, že jsem začal závodit, takže z chodce lenocha se stal cyklista, z cyklisty turisty se stal cyklista závodník a z cyklisty závodníka se stal profesionál, který jezdil světové poháry. A pak se stal zase cyklistou, který vozí v kapse mapu, hledá panoramata a sbírá turistické známky. Takže takhle s rodinou jezdíme. Dneska máme doma dobře 200 turistických známek z míst, kde jsme byli.
Vaše rodina vám na kole stačí?
Když jsem závodil, tak mi rodina nestačila. Tudíž jsem vývoj dětí trochu zaspal, začal jsem se jim věnovat pozdě, což mě mrzí. Nepamatuju si je jako mrňata, které se na kole vůbec učí jezdit – to odnesla žena. Pak dcera začala jezdit o něco víc, takže jsem se s ní malinko svezl, ale tu to bavilo tak do patnácti šestnácti let a poslední dva roky jela na kole tak dvakrát do roka. Ale o to víc to začalo bavit kluka, je mu teď 17 a už tak dva roky jezdíme hodně vyrovnaně. Ještě mu teda ujedu, ale už se musím hodně snažit. Letos už začal opravdu trénovat hodně pravidelně a vyčítá mi, že netahám na špici tak, jak bych měl, že už jezdím pomalu a krátce, tak nevím, nevím, jak to letos bude. Myslím, že na nějakých závodech už to bude opravdu souboj na ostří kol. Jsou disciplíny, v kterých ho ještě porazím, ale jsou tratě, v kterých ujede on mně.
No a do toho všeho se motá moje paní, která na kole jezdí minimálně, tak jsem pořídili tandem. Takže před pár lety to bylo tak fifty fifty – tatínek s maminkou na tandemu, za nimi synek na kole a někde čekal on na nás, a někde my na něj – ale teď už to s námi spíš syn vytrpí, už toho asi moc nebude.
My se ženou se rádi jedeme na kole podívat ke známým do Černošic nebo na chatu k Benešovu a tak. Když si chci zajezdit, tak si spolu projedeme cyklistické stezky podél Vltavy, nebo si zajedeme na Jižní Město do Milíčovského lesa a přes Hostivař se vrátíme sem do Michle. Ale jsou tam právě úseky, které na sebe nenavazují. Člověk musí vědět kudy jet, není tam značení. Musím být místní - jinak si musím vzít mapku do kapsy, jako jsem to dělal v 90. roce – vyrazit a zkoušet. Nesmí člověka naštvat, že dojel třeba jenom někam ke kravínu a dál to nejde. Když si vzpomínám, kde všude jsem na krajích Prahy bloudil…
Z Hostivaře bych nečekal na možnost vést cyklotrasu k Vršovicím nebo do Michle, o hodně lepší cesta by podle mě vedla vrchem přes Spořilov, jezdím tudy bez problémů.
Ale tak, jak jsem před 20 lety jezdil dvakrát denně jako trénink po benešovské silnici za Jesenici – to už bych dneska nedoporučoval určitě. To snad je ještě z doby Marie Terezie – ta stavěla silnice tak, aby se mohly vyhnout dva formanské vozy. A od té doby tak zůstaly, včetně často stoletých stromů. Já chápu, že starý strom je škoda pokácet, nicméně když jde o život lidí, ať už motoristů anebo cyklistů, kteří se musejí namáčknout na krajnici … Všude se okolo něco staví, jenom ta silnice je pořád stejně úzká. Není možné tam udělat odbočovací pruhy, pruh pro cyklisty… nechápu, když rekonstruovali ten kousek kolem Thomayerovy nemocnice k Zeleným domkům, proč tam neudělali třetí pruh, stoupací. Není – a už tam nikdy nebude. Když už se dělá rekonstrukce za dvacet milionů, tak jestli dvacet, nebo dvacet dva… a ať už se to udělá pořádně.
Kam se podívám, tak všechny výpadovky z Prahy jsou stejně široké, co pamatuju. A to jezdím na kole od pětasedmdesátého roku.
Auta jezdit budou, s tím se moc nenadělá. Ale musejí se budovat místa, kde budou vozidla parkovat – v tom se dělá strašně málo. Musí se to řešit tím, že auta město buď objedou, nebo zaparkují pod zem a město se nechá, aby tam žili lidé i cyklisté společně.
Děkuji za rozhovor.
http://www.mkvsport.cz/
S Miloslavem Kvasničkou, držitelem řady tuzemských i zahraničních cyklokrosových titulů, rozmlouvala 31. ledna 2007 Blanka Strouhalová.
Blanka Strouhalová ukončila v r.1991 PeF UK v Praze, obor český jazyk - OV, diplomovou prací z oboru publicistiky. Praxi ve školství uzavřela mateřskou dovolenou a poté se od roku 1997 věnuje práci pro neziskové organizace Prahy a Středočeského kraje a působí jako externí korektor a redaktor.