Z historického hlediska byla Praha začátkem května roku 1945 jedním z posledních hlavních měst v Evropě, která ještě byla pod nadvládou nacistů. Ačkoli Američané dorazili do Plzně již ráno 6. května - právě v době, kdy naplno propukalo Pražské povstání, osvobození hlavního města se z politických a ideologických důvodů mělo odehrát pod taktovkou Sovětů. I když podle původních plánů měla Rudá armáda dorazit do Prahy až 12. nebo 13. května, začátek povstání v metropoli příjezd Sovětů uspíšil.

Již 5. května vzali Čechoslováci svobodu do svých rukou a hlášením rozhlasu „Voláme českou policii, české četnictvo, české vojsko, aby ihned přišlo do Českého rozhlasu. Voláme všechno, co je české, esesáci zde vraždí české lidi…“ symbolicky začalo povstání proti nacistickým jednotkám a okupačním silám, které se Prahou postupně stahovaly na západ, aby se dostaly do relativního bezpečí v americkém zajetí. V sovětských rukou je totiž po letech bojů a masakrech civilistů čekalo v lepším případě odsouzení k nuceným pracím a cesta na Sibiř do gulagů, v horším případě pak poprava na místě.

Odhodlání Čechů v osvobození Prahy se stalo neuvěřitelným a přes noc se metropole stala pro Němce nepřekonatelnou překážkou v podobě stovek (na konci povstání asi dvou tisíc) barikád plných sporadicky ozbrojených policistů, civilistů, ale také Vlasovců, příslušníků Ruské osvobozenecké armády (ROA), složené z válečných zajatců a nuceně nasazených Rusů a dalších lidí ze zemí ovládaných Sovětským svazem. Právě Vlasovci pomohli pražskému povstání 7. a 8. května nejvíce, jelikož měli k dispozici zbraně a často výcvik v boji. Ti například vyřadili z provozu ruzyňské letiště, odkud na povstalce útočily poslední zbytky letounů Luftwaffe.
Němcům ale v tu chvíli šlo o všechno, dostat se na západ bylo pro ně jedinou nadějí na život, zvláště jednotky SS, které prosluly hromadnými vraždami civilistů a zajatců na východě, se nebránily dalším vraždám nevinných pražských rodin, aby se mohly dostat na západ od Prahy. To vedlo k následným jednáním a výměně volného odchodu za zastavení zabíjení nevinných žen a dětí. Spolu se zbytky nacistických sil se ale z Prahy začali stahovat také Vlasovci a další příslušníci protektorátního aparátu, kteří se oprávněně obávali odplaty Sovětů. V té době k nim již pronikly zprávy o hromadném znásilňování, rabování a popravám civilistů v Berlíně, americké zajetí bylo tedy jejich poslední možností.

Epilogem Pražského povstání pak byl příjezd tankových a mechanizovaných brigád Rudé armády ráno 9. května 1945, tedy až po oficiálním ukončení 2. světové války v Evropě, které se střetly s posledními zbytky německých sil ve městě. Ani v těchto bojích nechyběli členové povstání, kteří v doprovodu tanků postupně bojovali v místech odporu. Těžké boje se takto odehrály v Dejvicích, dále u Pražského hradu a na Klárově. Jedny z posledních bojů se pak vedly o kostely, například na věži kostela svaté Ludmily se večer stále skrýval německý ostřelovač, v kostele svatého Mikuláše nebo v Týnském chrámu. V pozdních večerních hodinách 9. května pak Rudá armáda označila Prahu za osvobozenou bez odporu nepřítele.