Začátky kanalizace
Historie odvádění a čištění odpadních vod v Praze sahá až do počátku 14. století, kdy je doloženo, že v roce 1310 byl odvodněn dům probošta v Ostruhové, dnes Nerudově, ulici. Většina pražských domů sice měla žumpy, či spíše jen hnojiště, pro „člověčí i dobytčí odpad“,avšak splašky Pražané běžně vylévali na ulici. Jejich odvádění se zlepšilo poté, co se začaly dláždit ulice a po jejich obou stranách se budovaly stoky, strouhy či stružky. Město se ale potýkalo s nevyhovujícími životními podmínkami a s tím souvisejícími nakažlivými nemocemi, likvidace odpadů byla problémem.
„Nejpozoruhodnějším řešením bylo asi hromadné vyčištění žump v Praze v roce 1442. Jejich obsah byl totiž použit v boji proti obráncům Karlštejna, kam bylo tehdy přivezeno 822 soudků naplněných výkaly, které bojovníci vrhali praky proti hradu.“
Mezníkem se stal rok 1621 s nařízením, které majitelům realit uložilo povinnost zhotovit trativody a záchody, aby nečistoty netekly do ulic. Byl také ustanoven dozorce nad čistotou pražských měst, který měl zařídit odstranění výtoků znečištěné vody na ulici a dbát na to, aby v otevřených strouhách tekla jen dešťová voda. Mimořádným dílem byla stoka, kterou v roce 1673 vybudovali jezuité pro odvodnění Klementina.
„Byla téměř 150 m dlouhá, 60 - 80 cm široká a 120 cm vysoká. Tato stoka byla zbořena při stavbě nové kanalizační sítě na počátku 20. století. Její zbytky odkryli archeologové při výkopu základů hotelu Four Seasons v roce 1999.“
I přes technické možnosti ani dalších sto let mnoho nezměnilo. Až v roce 1760 byla zasypána část hradebního příkopu s odpadní stokou od Prašné brány po Můstek a v roce 1781 byla zasypána další část mezi Starým a Novým Městem od kláštera Voršilek po Širokou, dnes Jungmannovu, ulici. Tak se Praha zbavila jednoho velkého hygienického problému, ale Pražané dále používali nefiltrovanou vodu z Vltavy či ze studní, který byly často znečištěny z blízkých žump, a splašky dále tekly otevřenými uličními koryty.
Pražský magistrát si uvědomil, že hlavní překážkou úspěšného čištění ulic je absence podzemních stok. Navrhl zřídit v ulicích „hlavní kanály“, do kterých by ústily odpady z jednotlivých domů. Rozhodnutí padlo v roce 1787, stavba začala podle návrhu prof. Hergeta a jeho žáků v roce 1791, ale napoleonské války ji přerušily, takže až v roce 1816 se práce obnovily – nejprve na území Starého Města a rok později i na Malé Straně a na Novém Městě. Do roku 1830 bylo vybudováno celkem 44 km stok se 35 výpustěmi do Vltavy.
Rozvoji Prahy ve druhé polovině 19. století takový systém odkanalizování nejen nestačil, ale ukázalo se, že mnohé části jsou nefunkční, ucpané a navíc nepříjemně páchnou. Ani zastaralá vodovodní síť obecní hygieně neprospívala.
V roce 1871 byl zřízen Komitét pro zásobování král. Hl. m. Prahy vodou, o rok později také Komitét pro řešení kanalizačních otázek. Výsledkem byla kontrola a rekonstrukce dosavadních pěti vodáren a vybudování vodárny v Podolí (1885) a nového distribučního systému a vyhlášení soutěže na projekt generelního řešení pražské kanalizace. Do ní bylo podáno celkem pět projektů, z nichž jeden uvažoval o vybudování čistírny na Císařském ostrově. Porota však žádný nepřijala s odůvodněním, že nesplňují zadané podmínky. Ani další pokusy o řešení systému odvodu odpadních vod nebyly úspěšné až v roce 1893 předložil Ing. Lindley městské radě projekt kanalizace území o ploše 2 588 hektarů a radní jej v dubnu 1894 schválili jako základ jednotné pražské kanalizace.
Práce na hlavních stokách kanalizační sítě začaly v září roku 1897 a 9. září 1901 byla zahájena stavba bubenečské čistírny odpadních vod.
Čistírna odpadních vod v Bubenči
Do zkušebního provozu byla čistírna uvedena 27. června 1906 a protože celé zařízení fungovalo bez větších problémů bylo o rok později zkolaudováno.
Tato čistírna byla založena pouze na mechanickém čištění. Třemi přivaděči do přitékalo 400 litrů odpadní vody za vteřinu. Denně byly zachyceny zhruba 4 m krychlové hrubých nečistot, které se odvážely na skládku na Císařském ostrově. Do systému patřilo také deset sedimentačních nádrží, odkud bylo denně třeba odstranit až 100 m krychlových kalu. Jemný kal se čerpal na kalová pole na Císařském ostrově nebo na kalovou loď, která jej vyvážela k dosoušení mimo Prahu. Od roku 1909 se kal vyvážel do mimopražských kalojemů. Rok 1909 také znamenal ukončení výstavby čistírny, která dokázala denně vyčistit 60 000m krychlových splašků od 550 tisíc obyvatel, tj. průměrně 120 litrů na osobu a den.
Připojení nových čtvrtí ke Praze v roce 1920 znamenalo řešit úpravy kanalizační sítě, ale také výstavbu nových čistíren. Zatímco se uvažovalo o stavbě nové centrální čistírny, bubenečský provoz přestal stačit zvýšeným nárokům města a bylo nutné jej modernizovat. Už od roku 1921 byl postupně elektrifikován a v roce 1927 začala první intenzifikace čistírny. Byla mimo jiné pořízena loď k odvozu kalu, kolesový parník o nosnosti 250 tun, který sloužil tomuto účelu až do roku 1962. Odvoz kalu byl zajištěn, ale jako daleko závažnější problém se ukázalo jeho zpracování. Byl připraven projekt nových kalových polí u Veltrus a Hostína, ale rok 1938 a následující události jej zastavily.
Během druhé světové války došlo nejen k útlumu výstavby kanalizační sítě, ale na jejím konci i k významnému poškození, zejména při náletech na Prahu. V poválečných letech bylo třeba věnovat finanční prostředky na obnovu sítě a na výstavbu nové čistírny se jich nedostávalo.
V roce 1947 se podařilo zajistit alespoň modernizaci čistírny v Bubenči, která pak ještě sloužila až do roku 1967, kdy ji plně nahradila nová čistírna na sousedním Císařském ostrově. Ještě počátkem 80. let se však podzemní usazovací nádrže používaly jako manipulační jímky pro novou čistírnu. V roce 1991 prohlásilo Ministerstvo kultury celý areál staré čistírny kulturní památkou a v současnosti v ní sídlí Muzeum Stará Čistírna, o.p.s..
Zdroje informací :
- Historie kanalizací– kapitola PRAHA, autoři Jiří Šejnoha, Jaroslav Sojka, Luděk Pospěch, Jan Palas, Jaroslav Jásek, Marcel Košický, vydáno 2002
- webové stránky Muzea Stará Čistírna, o.p.s. - www.staracistirna.cz
