„Házet všechno na inkluzi je argumentační faul,“ říká k problémům ve školách pražská radní pro školství Irena Ropková (ČSSD).
Změny v oblasti inkluze, které vešly v platnost v září loňského roku, podle pražských pedagogů ztížily práci v hodinách a stojí mnoho peněz. „Došlo v podstatě jen ke změně ve způsobu, jakým je inkluze financována. Proto vnímám poprask, který se kolem tohoto tématu spustil, jako přehnaný. Inkluze funguje už dvanáct let, problémy s ní spojené je potřeba řešit se zdravým rozumem,“ říká radní pro školství Irena Ropková(ČSSD).
Na kolik inkluze na pražských školách už přišla?
Výdaje činí od začátku roku asi 386 milionů korun, které byly z větší části pokryty ze státního rozpočtu. Drtivou většinu tvoří mzdy asistentů pedagoga. Přibližně deset milionů stály speciální pomůcky a učebnice. Ministerstvo školství odmítá doplácet na asistenty pedagogů na speciálních školách, kde jsou také potřeba. Ročně to pro nás znamená výdaj 50 milionů korun, které by se daly využít jinde.
A na kolik pražských dětí se tyto peníze vynakládají?
Celkem je v hlavním městě začleněno přes sedm tisíc dětí v mateřských, základních i středních školách. Od loňského září přešlo ze speciálních škol do těch běžných jen sedmnáct žáků. Takže o značném zásahu z roku na rok nelze hovořit. Počet dětí s potřebou podpůrných opatření průběžně narůstá již deset let. Drtivá většina těch dětí, kterých se inkluze týká, již dávno do běžných tříd chodila.
Jaké problémy mají děti, které jsou začleňovány?
Děti v předškolním věku se nejčastěji potýkají s vadami řeči a s vývojovými poruchami. U školáků převažují vývojové poruchy chování a učení, což představuje nejčastější diagnózu i u středoškoláků. Podle školských poradenských zařízení je znatelný nárůst počtu dětí s poruchou autistického spektra a s psychiatrickými problémy. Výrazně se zvyšují počty žáků se specifickými poruchami chování.
Většina problémů, které uvádíte, souvisí se změnami v chování dětí. A právě na to si učitelé ve velkém stěžují.
Nemyslím si, že problémy s kázní a s chováním dětí mají původ jen a jedině v inkluzi. To je zjednodušující pohled. Problémem společnosti obecně je nízký respekt k učitelům, ke vzdělání a vůbec k autoritám. Myslím, že chování dětí také hodně ovlivňuje nedostatek pozitivních vzorů a princip takzvané volné výchovy, který je sice podle mě správný, ale všechno má své meze. Házet všechno na inkluzi je argumentační faul, který zabraňuje řešení skutečných problémů.
Učitelé ale jako viníka označují právě inkluzi…
Já s tímto zjednodušováním nesouhlasím. Čísla a fakta v tomto směru hovoří jasně. To, co se označuje za počátek inkluze v září loňského roku, byla jen změna ve způsobu financování dětí se speciálními potřebami navštěvujících běžné základní školy. Není to tak, že by se po tomto datu otevřely brány základních škol dětem ze speciálních škol. Opakuji, v Praze se jednalo o přechod sedmnácti dětí.
Tak učitelé si na začleňování stěžují už delší dobu. Začleňované děti vyžadují individuální přístup, ruší při práci a výuce a stojí mnoho peněz.
Princip inkluze je správný. Tam, kde není nutné dítě umisťovat do speciální školy, by měla společnost – a teď hovořím i o škole, učitelích nebo spolužácích – učinit vše, aby byla dítěti dána možnost vzdělávat se, poměřovat a vyrůstat s vrstevníky. Obrovské množství dětí by bez začlenění za těch dvanáct let, po které inkluze běží, nikdy nenalezlo zaměstnání, nikdy by se nezačlenily do společnosti. To úsilí by místo učitelů nesli sociální pracovníci a peníze by se vydaly na sociální dávky. Inkluze má své komplikace, ale s těmi je zapotřebí bojovat jinak než plošným odmítnutím.
Jak?
Klíčová je role poraden, které doporučují vhodná opatření k naplnění speciálních vzdělávacích potřeb dětí. Musíme si být jisti, že poradny posuzují podobné případy stejným způsobem a že jejich závěry jsou založené na důkladném vyšetření dítěte. Je zapotřebí, aby odborníkům rodiče důvěřovali, protože už dvanáct let platí, že rodič má v oblasti inkluze poslední slovo. Pokud poradna řekne, že do běžné třídy dítě nepatří, měli by rodiče vědět, že to tak opravdu je.
V minulosti většina dětí vyžadujících individuální přístup navštěvovala speciální školy. Jsou v Praze ještě nějaké tyto školy?
Hlavní město jako zřizovatel nezrušilo jedinou speciální školu a ani to nemáme v úmyslu. Funguje tu osmatřicet speciálních škol s kvalifikovaným pedagogickým sborem. Chystáme se dokonce na Zlíchově vybudovat novou budovu pro speciální výchovu osmdesáti dětí s poruchami chování. To by mělo pomoci některým základním školám vyřešit problém s dětmi, které skutečně do běžné školy nepatří.
Říká se, že řetěz je silný jako jeho nejslabší článek. Pokud to promítneme do škol, nehrozí, že kvůli začleňování začnou klesat znalosti zdravých dětí?
Také se říká, že vyspělost společnosti se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o své potřebné. Nesouhlasím s vymezováním jedněch proti druhým. Neříkám, že školy, potažmo učitelé ve třídách to mají jednoduché, ale odmítám tvrzení, že se výuka celé třídy přizpůsobuje nejslabšímu článku. Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami má přizpůsobené podmínky pro své vzdělávání.
Odborníci upozorňují, že inkluze narušila zdravé jádro tříd, což se negativně odrazí ve chvíli, kdy tyto děti půjdou do práce.
Upřímně řečeno, setkávám se s celou řadou odborníků a nikdo mi ještě nic podobného neřekl. Nerozumím především tomu, co je myšleno zdravým jádrem tříd, a celá tato předpověď mi připadá jako hodně spekulativní. Nejsem rozhodně žádným horlivým zastáncem společného vzdělávání za každou cenu.
Může magistrát a městské části, které jsou zřizovateli škol, nějak školám a pedagogům pomoci zvládnout problémy se začleňováním?
V tomto ohledu činíme maximum. Z pozice zřizovatele nemůžeme zasahovat do působnosti ředitele v oblasti vzdělávání. Školám ale významně pomáháme v oblasti financování, investujeme do potřebných rekonstrukcí, posilujeme platy pedagogických i nepedagogických zaměstnanců a financujeme aktivity, které začleňování ulehčují.
A pokud jde o poradny, těm pomáháte jak?
V poslední době jim výrazně vzrostla administrativa, zvyšuje se počet klientů i potřeba užší spolupráce se školami. Navyšujeme proto počty odborných pracovníků v poradenských zařízeních a financujeme rozšiřování jimi využívaných prostor. Pomáháme také sjednocovat jejich metodiku, abychom měli jistotu, že poradny postupují ve vzájemném souladu. Problémem v Praze zůstává nedostatek zájemců o práci asistenta pedagoga, nepřiměřený nárůst administrativy jak škol, tak poradenských zařízení a chybějící odborníci v poradnách.