Pražské školy patří mezi nejkvalitnější v Česku, koronavirová pandemie se jich však dotkla stejně, jako zbytku republiky. V rozhovoru s radním Vítem Šimralem, jenž má oblast školství v hlavním městě na starost, jsme se bavili o důsledcích jarní koronakrize, reformě financování školství i zájmu veřejnosti o vzdělávací systém.
Co podle vás ukázala distanční výuka?
Pozitiva i negativa. Je pozitivní, že jsme schopni nastavit v předmětech on-line formu a spoustu vědomostí nabýt i na dálku. Na druhou stranu se projevilo sociální odloučení, žákům chyběl kolektiv. Člověk je tvor společenský a většina z nás má potřebu mít kolem sebe kolektiv. Žáci si uvědomili, že jim škola chybí, hlavně spolužáci. Tohle si spousta lidí do té doby neuvědomila.
Dokážete si představit, že by se na podzim zavíraly třídy do karantén?
Čísla ukazují různé scénáře. S hygienou zatím jednáme o tom, aby uzavírání bylo co nejvíc zaměřené. Pokud se ve třídě ukáže pozitivní žák, tak půjde do izolace a žák, který s ním sedí v lavici, zase do karantény. Abychom dodrželi pravidlo 1,5 metru. Když by se situace zhoršila, tak by izolace probíhala na úrovni třídy a až pak na úrovni školy. Počítáme s takovým plánem a nemyslím si, že by na tom pokyny z MŠMT měly něco změnit.
Od ledna 2020 funguje nový systém financování regionálního školství. Na Facebooku jste psal, že pro Prahu to v důsledku znamená méně peněz a byl jste o tom jednat na ministerstvu. Co jste vyjednal?
V průběhu roku probíhá tzv. dohodovací řízení na úrovni ministerstva se zřizovatelem a zřizovatele s vedením škol, během kterého jednáme o pokrytí potřebných financí, ať už na mzdy či provoz školy. Ukázalo se, že hlavní město Praha se jako zřizovatel bude muset postarat hlavně o finanční zabezpečení technicko-hospodářských pracovníků. Například u spousty odborných škol máme bazény, jejichž provoz pro školy zajišťují lidé, kteří nově nebudou pokryti penězi od státu. Do stejné skupiny spadají také projektoví manažeři. Ministerstvo je v tom, mně se zdá, trochu schizofrenní. Ve Strategii vzdělávací politiky 2030+ i dalších koncepčních materiálech propaguje systém, aby na pedagogické pracovníky doléhalo co nejméně administrativy a projektová řízení dělal někdo jiný než učitel. Reforma financování ale vede k opačnému cíli – jsme schopni ze státní dotace finančně sanovat personální kapacity učitelů, ale musíme si sami doplácet na další pracovníky, kteří musí zajišťovat provoz škol, aby se učitelé mohli soustředit na učení, a ne na papírování. Tuhle politiku by bylo potřeba zrevidovat.
Jak se stavíte k hlavnímu principu změny financování regionálního školství – že se peníze nově rozdělují podle počtu odučených hodin, a ne podle počtu žáků?
Ten vzoreček je u různých typů škol odlišný, některé na to ještě nepřešly. Praha má úplně naplněné školy, praskáme ve švech, hlavně ve středním vzdělávání – čtvrtina našich středoškoláků je z jiných krajů, hlavně Středočeského. To znamená, že nám balík peněz nebude navyšovat. Naopak, pokud se rozhodne, že cut-off nebude na 30 žáků, ale na 28, tak ze státní úrovně půjde do Prahy méně peněz. My se pak budeme muset postarat o to, aby bylo školství financováno stejně kvalitně jako v jiných krajích, kde nejsou školy tak zaplněné. Těm reforma pomůže dostat stejně peněz, jako pražským školám.
Ale to je dobře, ne? Nebo záleží na tom, z jakého kraje se na to člověk dívá?
Je to výhodné pro kraje, kde dochází k odlivu středoškoláků do středu republiky, např. Karlovarský. Z celostátního hlediska to sleduje princip Strategie 2030+, aby se pomohlo strukturálně postiženým krajům. Pro Prahu je to ale pochopitelně nefér.