Po smrti Ondřeje Steinera v červenci 1810 byl císařským dekretem ustanoven do funkce purkmistra další ze zkušených magistrátních byrokratů, Jan Jiří Karl (1750–1819). K jmenování ho předurčoval předchozí služební postup a více než třicetileté zkušenosti v úředních funkcích. Nepocházel z pražských měšťanských kruhů, nýbrž ze Žatecka, již od roku 1779 však působil jako sekretář v kanceláři Nového Města. Po spojení pražských měst v roce 1784 zasedal v hospodářských orgánech politického senátu nového magistrátu a roku 1788 byl zvolen jedním ze dvou vicepurkmistrů.
Jan Jiří Karl vykonával svůj úřad ve složité době. Již začátek jeho purkmistrovství poznamenal státní bankrot, vyhlášený finančním patentem z 20. března 1811. Byl důsledkem dlouholetých válek a těžce postihl jak pražská řemesla, tak obchod. Vedl k zániku mnoha živností, dílen a manufaktur. Napoleonská kontinentální blokáda však současně přispěla k rozvoji nových průmyslových odvětví. V Praze to bylo především cukrovarnictví, které se právě v roce 1811 dočkalo nejen pokusného ústavu prof. Schmidta v Klementinu, ale též prvních dvou skutečných cukrovarů v usedlosti Petynka a na pozemku hraběte Canala před Koňskou branou.
Purkmistru Karlovi nechyběl smysl pro zvelebování a modernizaci města, který uplatnil, jakmile to dovolilo skončení napoleonských válek a uspořádání hospodářských poměrů. V roce 1815 zeměměřič J. Jüttner dokončil první moderní trigonometricky měřený plán Prahy, který se stal základem urbanistické a inženýrské regulace města. O rok později byla na Betlémském plácku zahájena výstavba první pražské kanalizace, která trvala patnáct let. V roce 1819 na ni navázalo budování nového rozvodu pitné vody do pražských veřejných kašen. Moderní litinové potrubí nahradilo dosavadní dřevěné trubky a kamenné žlaby. V pražských ulicích se objevily poprvé také poštovní schránky (1817) a ve stejné době byla podle regulačního plánu, zpracovaného magistrátem a pevnostním velitelstvím, zahájena výstavba prvního pražského předměstí – Karlína.
Po celou dobu Karlova purkmistrovství trvala přísná omezení veřejného a politického života v Praze. Magistrát spolu s policejním ředitelstvím musel v červenci a srpnu 1815 zajistit bezpečnost mírových jednání s Francouzi a poté i setkání rakouského císaře Františka I., ruského cara Alexandra I. a pruského krále Fridricha Viléma III. na Pražském hradě. Zasáhl mimo jiné též proti členům prvního „buršenšaftu“, spolku, který v zimě roku 1818 založili čeští i němečtí studenti pražské univerzity. Přesto nedokázal zastavit vzestup zemského patriotismu, díky němuž Praha pozvolna překonávala provinciální stagnaci, k níž ji odsoudil vídeňský osvícenský centralismus.
Byla především vyhlášeným střediskem hudebního života. 24. dubna 1811 zde zahájila činnost konzervatoř hudby, jedna z nejstarších v Evropě, a v letech 1813–1816 tu působil jako šéf opery Stavovského divadla skladatel Carl Maria von Weber.
Když 15. dubna 1818 skupina šlechtických stoupenců zemského vlastenectví vydala proklamaci o založení Vlasteneckého (Národního) muzea v Čechách, nabývalo již na síle i české obrozenské hnutí národní a jazykové. Jeho velkou vzpruhou bylo nalezení domnělého klíčového dokladu starobylosti české literatury – Rukopisu královédvorského – k němuž došlo 16. září 1817. A ještě dříve, než do Prahy dorazilo císařské svolení k založení muzea, doručila v listopadu 1818 pošta na jeho adresu anonymní nález údajně ještě o dvě století starší – Rukopis zelenohorský.
Purkmistr Jan Jiří Karl zemřel 20. října 1819. Poslední týdny jeho úředního působení poznamenala živelní událost, která zasáhla střed města a upoutala pozornost současníků. Dne 29. července 1819 zapálil blesk severní věž chrámu P. Marie před Týnem a zcela ji zničil. Obnova trvala přes patnáct let.