Posledním starostou královského hlavního města Prahy před zánikem rakousko-uherské monarchie byl JUDr. Karel Groš. Stejně jako jeho předchůdci v úřadě také on prošel všemi stupni kariéry, které nabízela městská samospráva. Jen jeho postup byl rychlejší, nežli bylo na pražské radnici zvykem.
Roku 1899 byl zvolen do sboru obecních starších, již po roce se stal členem městské rady, za další dva roky druhým náměstkem a roku 1903 prvním náměstkem starosty. Do funkce starosty byl zvolen 15. února 1906.
Současníci tento vzestup připisovali skutečnosti, že byl zetěm vlivného vůdce Národní strany svobodomyslné (mladočechů) dr. Julia Grégra. V úřadě starosty se nicméně osvědčil natolik, že v něm byl roku 1909 a znovu 1912 potvrzen pro další funkční tříletí. Vypuknutí první světové války a zrušení ústavních svobod včetně voleb mu pak výkon úřadu prodloužilo o další tři roky až do 1. listopadu 1918. V délce funkčního období mu mezi pražskými starosty (1784-2009) patří třetí místo.
Karel Groš se narodil 21. února 1865 v Praze v rodině poštovního úředníka. Po absolvování gymnazijních a právnických studií získal roku 1889 titul doktora práv, oženil se s Boženou Grégrovou a roku 1896 si otevřel vlastní advokátní kancelář na Novém Městě. Od studentských let byl veřejně činný, nejprve v Akademickém čtenářském spolku, jehož byl předsedou, později v mladočeské straně. V radniční politice navázal na linii svých předchůdců Podlipného a Srba a dovedl k úspěšnému završení většinu jimi započatých akcí a investic. Právě za jeho úřadování se pražská radnice stala skutečným zahraničním úřadem českého národa.
Navzdory císařské Vídni demonstrativně přijímala a hostila desítky delegací slovanských národů, spřátelených sokolských obcí i západoevropských měst. Již od roku 1902 vydávala bulletin Correspondance tchèque určený pro informování zahraničních sdělovacích prostředků o české politice. Výsadní postavení styků s Paříží a Francií bylo zvýrazněno činností francouzského konzulátu v Praze, v jehož čele stál v letech 1909-1911 básník Paul Claudel, ale také zakládáním četných poboček frankofilní organizace Alliance francaise. V listopadu 1912 bylo okázale slaveno dvanácté výročí přátelských styků a „municipální“ dohody mezi Prahou a Paříží. Tři čelní členové pařížské městské rady v čele se starostou H. Gallim obdrželi při své návštěvě zlaté čestné medaile města Prahy.
Starosta Groš však navázal styky též s další světovou metropolí – Londýnem. V září 1911 Praha sokolskými špalíry, divadelními představeními, slavnostním osvětlením a pompézním banketem pro 230 osob uvítala lorda-mayora města Londýna sira Thomase Vezey Stronga v čele delegace, která měla 66 členů.
Bez ohledu na návštěvy, oslavy a reprezentační akce, z nichž největší byla Jubilejní výstava Obchodní a živnostenské komory, uspořádaná u příležitosti 60. výročí panování Františka Josefa I. (1908), vrcholila především velká vlna modernizace města. Asanace se změnila ve výstavbu celých nových městských částí, byla dokončena stavba veřejné kanalizace, káranského vodovodu, regulace vltavských nábřeží až ke Štvanici, byl postaven Hlávkův a Mánesův most, psychiatrická léčebna v Bohnicích a první pavilón nemocnice na Bulovce. Do dnešní podoby byla arch. J. Chocholem upravena Brožíkova síň Staroměstské radnice, na asanovaných parcelách při Mariánském náměstí vyrostla Nová radnice a 5. ledna 1912 byl pro veřejnost otevřen monumentální, skvostně umělecky vyzdobený Obecní dům, zbudovaný podle plánů arch. A. Balšánka a O. Polívky. Na Václavském náměstí byl postaven pomník sv. Václava, na Staroměstském náměstí pomník Husův a na Petříně pomník K. H. Máchy.
Starosta Groš dokázal zajistit i nesmírně těžký úkol zásobování města v hladových letech války. Nesklidil však nakonec vděk, neboť „se ukázal poddajným a málo hrdě konal nejen, co musilo, nýbrž mnohem víc nadto, co mu nebylo přikazováno“. Pro „chyby, jichž se dopustil ve válce přisluhováním kruhům vládním i vojenským,“ byl po vyhlášení samostatné Československé republiky již 1. listopadu 1918 odvolán z funkce. S pocity křivdy odešel do soukromí a vrátil se k advokátní praxi. Zemřel 12. října 1938.