Po nečekaném úmrtí Františka Pštrosse byl 2. července 1863 do čela městské samosprávy zvolen jeho dosavadní náměstek JUDr. Václav Bělský.
Narodil se 22. září 1818 a po studiu na gymnáziích v Litoměřicích a v Hradci Králové dosáhl vysokoškolského vzdělání na filozofické a právnické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1845 byl promován doktorem práv. Působil jako sekretář Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách, v roce 1850 se stal sekretářem nově založené obchodní a průmyslové komory, byl ustanoven c. k. notářem a jeho právnická kariéra vyvrcholila roku 1858, kdy byl jmenován zemským advokátem. Roku 1848 se stal členem Národního výboru. Zastával liberálně-demokratické názory a postupně si získal v pražských měšťanských kruzích značnou vážnost. Díky ní se stal po obecních volbách v březnu 1861 členem sboru obecních starších, radním a náměstkem purkmistra.
Purkmistrovské působení V. Bělského navázalo na kurs zahájený F. Pštrossem. Pod záštitou radnice se konaly národní plesy, veřejná sokolská cvičení, ale také např. v dubnu 1864 velké slavnosti k 300. výročí narození W. Shakespeara. Městská rada po zavedení češtiny do městských úřadů a škol úzkostlivě dbala na dodržování jazykové rovnoprávnosti. Snažila se vyhnout politickým rozporům, které se vyhrotily mezi českou politickou reprezentací a rakouskými vládními orgány a které od léta 1863 vyústily v „pasivní rezistenci“ českých poslanců na říšské radě. Čelila také rozporům uvnitř českého tábora, jenž se rozdělil na liberální staročechy a radikálně demokratické mladočechy. Na pražské radnici a ve sboru obecních starších měli jasnou převahu stoupenci staročeské linie.
Zásluhou purkmistra Bělského nespočívalo těžiště činnosti obecní samosprávy ve vnějším „počeštění“ města, nýbrž stále výrazněji v jeho modernizaci. Právě tehdy se prosadila myšlenka, že české hlavní město musí důstojně reprezentovat svůj národ především tím, že se vyrovná nejvyspělejším evropským metropolím. Předpoklady pro její naplnění v praxi vytvořil nový stavební řád z května 1864.
Když architekt Ignác Ullmann postavil budovy Prozatímního divadla (1862), České spořitelny (1862), tělocvičny Sokola pražského (1863) a vyšší dívčí školy (1867) v osobitém novorenesančním slohu, stala se novorenesance stylovým výrazem charakteristickým pro pražskou architekturu vrcholícího národního obrození. Vedle veřejných budov byl zbudován druhý řetězový most přes Vltavu pod Letnou (most Františka Josefa I., 1865–1868, demontován 1941) a v dubnu 1866 byla uvedena do provozu městská plynárna na Žižkově. Již o rok dříve zahájila činnost městská pojišťovna a Pražská paroplavební společnost, která obstarávala lodní dopravu na Zbraslav a do Štěchovic. O půlnoci 31. prosince 1865 byl též po desetiletích, kdy byl mimo provoz, spuštěn obnovený staroměstský orloj s novými sochami apoštolů od Eduarda Veselého.
Dříve než malíř Josef Mánes dokončil pro orloj nové kalendárium, okupovala Prahu 8. července 1866 pruská vojska. Protože státní a zemské úřady po bitvě u Hradce Králové uprchly, zůstalo na purkmistru Bělském, aby vedl jednání s vítězi a řídil chod i zásobování Prahy. Jeho počínání bylo úspěšné a Praha vyšla z dvouměsíční pruské okupace pouze s finančními ztrátami. Již 26. října 1866 osobně navštívil Staroměstskou radnici císař František Josef, poděkoval Pražanům za věrnost státu i trůnu, zrušil pevnostní status Prahy a povolil růst města za pásmo hradeb, které měly být zbořeny.
Václav Bělský byl povýšen do rytířského stavu a dočkal se jako první z purkmistrů jmenování čestným měšťanem Prahy. Dne 29. listopadu 1866 byl podruhé zvolen do čela městské správy. Doba uznání však netrvala dlouho. V průběhu jednání o rakousko-uherském vyrovnání, z něhož byli Češi vynecháni, dostal se Bělský opakovaně do sporů s místodržitelem a nakonec se 4. listopadu 1867 vzdal purkmistrovství. Nadále zasedal ve sboru obecních starších a v zemském sněmu, avšak když byl roku 1869 potřetí zvolen purkmistrem, volbu nepřijal. Po čtyřech letech, roku 1873, byl zvolen počtvrté, tentokrát však nebyl ve funkci potvrzen císařem. Zemřel 22. května 1878.