Po abdikaci primátora Karla Baxy byl 24. dubna 1937 do čela pražské městské samosprávy zvolen jeho stranický kolega z národně socialistické strany PhDr. Petr Zenkl.

Narodil se 13. června 1884 v Táboře, absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a stal se jedním z nejmladších doktorů v oboru klasické filologie. Složil též státní zkoušku z účetnictví. Vyučoval deset let na obchodní akademii v Karlíně, kde byl kolegou dr. Edvarda Beneše. Napsal několik učebnic, redigoval naučné knižnice v nakladatelství
J. R. Vilímek a Melantrich a několik let řídil nakladatelství Vesmír. Od roku 1911působil v samosprávě města Karlína a v obecních volbách roku 1919 byl zvolen karlínským starostou.

Po vytvoření Velké Prahy roku 1922 se stal členem ústředního zastupitelstva a předsedou
pražského Ústředního sociálního sboru. Od roku 1926 byl ředitelem Ústřední sociální
pojišťovny. Byl jedním z tvůrců soustavy nemocenského a starobního pojištění, opřené o nově zbudované Masarykovy domovy (1928) a městskou nemocnici na Bulovce (1931), a rovněž hlavním autorem pražského programu boje s nezaměstnaností v době velké hospodářské krize (1929-1934).

Do primátorského úřadu vstupoval Petr Zenkl s předsevzetím dovršit své dříve rozpracované sociální programy a vyřešit bytovou krizi v Praze. Za rostoucího
vnějšího ohrožení republiky ze strany nacistického Německa však změnil svoji orientaci směrem k širším politickým aktivitám. Bylo to dáno i tím, že fakticky stanul v čele národně
socialistické strany vedle stárnoucího V. J. Klofáče. Pokoušel se mimo jiné apelovat
na mezinárodní, zejména francouzskou politickou reprezentaci v zájmu prosazení energických kroků proti Hitlerově rozpínavosti. V obecních volbách v červnu 1938 byl hlasy všech stran kromě českých fašistů a sudetských Němců znovu zvolen primátorem, navíc však v době zářijové krize, mnichovské zrady a prvních měsíců pomnichovské republiky zaujal místo v úřednických vládách gen. J. Syrového.

Křeslo ministra sociální péče, zdravotnictví a tělesné výchovy opustil při změně vlády v prosinci 1938 a úřadu primátora byl zbaven úředním rozpuštěním volené obecní
samosprávy 24. února 1939. Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava neunikla jeho předchozí politická angažovanost pozornosti německých okupačních orgánů. 1. září 1939 byl zatčen gestapem a poslán do koncentračního tábora Dachau. Větší část války strávil v táboře Buchenwald, kde se mu podařilo přežít a dočkat se osvobození.

Již 25. dubna 1945 byl v nepřítomnosti zvolen předsedou tajně obnovené národně socialistické strany. Když se 17. května 1945 oklikou přes Paříž a Londýn vrátil z koncentračního tábora zpět do Prahy, zůstal bez státněpolitické funkce. Poté, co na základě koaliční dohody Národní fronty byl zákonem z 27. srpna 1945 zřízen Ústřední národní výbor hlavního města Prahy, byl postaven do jeho čela. Dosavadní „revoluční“
primátor Václav Vacek se stal jeho prvním náměstkem.

Zenklovo druhé primátorské období trvalo deset měsíců. Bylo ve znamení denacifikačních a protiněmeckých opatření. Již 5. září byl mimořádným lidovým soudem odsouzen a vzápětí popraven bývalý německý náměstek primátora prof. dr. Josef Pfitzner. Byly zrušeny německé vysoké školy a šestnácti transporty od 8. března do 9. října 1946 bylo
ze sběrných táborů na Hagiboru, v Modřanech, na Pankráci, ve Střešovicích aj. odsunuto
19 732 pražských Němců (ve městě jich zůstalo 2 795). Postoj primátora byl nacionálně nesmlouvavý a důsledně se uplatňoval nejen vůči Němcům, ale stále vyhraněněji též vůči třídně, internacionálně a prosovětsky orientované KSČ. Národní socialisté proti ní prosazovali ideu třídní spolupráce, klasické demokracie a budování národně uvědomělé socialistické společnosti. V jejím zájmu se P. Zenkl zasadil o to, že již 1. prosince 1945 opustily Prahu poslední jednotky sovětské armády.

Posledním veřejným vystoupením Petra Zenkla ve funkci primátora bylo zahájení prvního ročníku hudebního festivalu Pražské jaro 11. května 1946. Volby do Ústavodárného národního shromáždění v květnu 1946, které byly současně obecními volbami, přinesly v Praze těsné vítězství kandidátům KSČ. Staronovým primátorem se stal V. Vacek. P. Zenkl jako předseda druhé nejsilnější strany ve státě se stal prvním místopředsedou nové vlády premiéra K. Gottwalda. Všechnu energii věnoval zápasu o zastavení mocenského nástupu KSČ. Byl iniciátorem demise dvanácti nekomunistických ministrů 20. února 1948. Po ztroskotání tohoto pokusu o zvrat prosovětského trendu a po plném uchopení moci komunistickou stranou emigroval v srpnu 1948 ilegálně do USA. Zde se 25. února 1949 stal spoluzakladatelem a předsedou Rady svobodného Československa. V čele tohoto orgánu demokratické emigrace stál dvacet šest let, až do své smrti 3. listopadu 1975.

Zemřel v Raleigh v Severní Karolíně ve věku 91 let. Z českého národního hřbitova v Chicagu byly ostatky P. Zenkla a jeho manželky po „sametové“ revoluci přeneseny do vlasti a 18. září 1992 uloženy na Vyšehradském hřbitově.