Volání státního rozhlasu o pomoc v sobotu 2. května 1945 ve 12:33 hodin se stalo signálem k propuknutí Pražského povstání. V té době již byla v rukou povstalců pražská radnice a městský pouliční rozhlas již v 11:25 hodin oznámil, že správy města se ujal tříčlenný orgán jmenovaný dne 2. května 1945 ilegální Českou národní radou.
Funkcí primátora byl pověřen JUDr. Václav Vacek jako zástupce komunistické strany a spolu s ním měli vést radnici národní socialista Mölzer a sociální demokrat Prokop. Toto vedení města prosadilo svoji autoritu, přestože navzájem izolovanými odbojovými organizacemi byly připravovány i jiné varianty převzetí moci v Praze s jinými primátorskými kandidáty.
Václav Vacek se narodil 11. září 1877 v Libochovicích jako šesté dítě tamního starosty. Rodiče jej spolu se dvěma staršími bratry poslali na studia do Prahy. Od roku 1889 navštěvoval německé gymnázium ve Štěpánské ulici, po přestěhování celé rodiny do Prahy přestoupil do českého gymnázia na Vinohradech. Ač se po brzké smrti otce ocitl zcela bez prostředků, dosáhl vynikajícího vzdělání, především jazykového (osvojil si němčinu, angličtinu, francouzštinu, latinu, italštinu, hlavní slovanské jazyky a těsnopis).
V roce 1902 dokončil právnickou fakultu české univerzity a nastoupil praxi v advokátních kancelářích. Záhy se však rozhodl pro novinářskou dráhu v sociálně demokratickém tisku. Pro ni i pro členství v sociálně demokratické straně jej získal Bohumír Šmeral, který se svými dvěma bratry žil v podnájmu u jeho matky. V letech 1907–1911 působil Vacek ve Vídni jako parlamentní zpravodaj Práva lidu, Rovnosti a Nové doby a též jako tajemník sociálně demokratického poslaneckého klubu v Říšské radě. Od roku 1912 se stal vedoucím redaktorem nově založeného večerníku Právo lidu a záhy i teoretické revue Akademie.
Ve dnech vzniku samostatné ČSR byl tajemníkem Národního výboru a poté sekretářem ministra spravedlnosti v první vládě republiky Františka Soukupa, jednoho z „mužů 28. října“. Záhy však následoval svého přítele Šmerala v přechodu k levici sociální demokracie a v květnu 1921 i do nově založené KSČ.
První obecní volby ve Velké Praze, jež vstoupila v život 1. ledna 1922, přinesly Vackovi v září 1923 zisk křesla v ústředním zastupitelstvu a také místo ve čtyřiadvaceti členné městské radě. Změnily dosavadní zaměření jeho politické činnosti, neboť členem obou vrcholných zastupitelských orgánů města zůstal nepřetržitě až do rozpuštění KSČ v prosinci 1938. Nepatřil ke stoupencům militantní bolševické linie, nýbrž k umírněnému šmeralovskému směru v komunistické straně, proto se věnoval převážně věcným problémům komunální politiky. V parlamentních volbách 1935 byl zvolen do Senátu ČSR.
Hned 15. března 1939 byl dvaašedesátiletý Vacek preventivně zatčen gestapem. Po propuštění byl vzápětí nakrátko zatčen znovu a do třetice strávil několik měsíců na Pankráci a v Petschkově paláci počátkem roku 1942. Zbytek okupace prožil jako penzista ve svém rodinném domě na Lhotce. Neztratil kontakt s odbojem a 5. května 1945 stanul v čele Prahy jako „revoluční“ primátor. Jeho vliv na události byl dán nejen statečnou obranou radničních budov proti útokům vojsk SS, které trvaly od poledne 5. až do podvečerních hodin 8. května, ale především činností městského pouličního rozhlasu, který svými 300 tlampači podstatně ovlivňoval průběh povstání.
Staroměstská radnice byla zničena, ale nikoli dobyta, a primátor před ní v poledne 9. května pozdravil první jednotky Rudé armády. Desátého května uvítal na ruzyňském letišti „košickou“ vládu Národní fronty, poté 16. května na Staroměstském náměstí prezidenta Edvarda Beneše. Maršála Koněva jako osvoboditele Prahy vlastnoručně zapsal do knihy čestných občanů města. Jeho první primátorské období skončilo v srpnu 1945, kdy jej podle dohody Národní fronty ve funkci vystřídal Petr Zenkl. Jako reprezentant Komunistické strany Československa se Vacek stal jeho prvním náměstkem.
Dne 24. července 1946 však znovu usedl do primátorského kočáru a zástupci pražských dělníků jej vynesli na ramenou do Brožíkovy síně Staroměstské radnice. Druhé, tentokrát velmi slavnostní Vackově primátorské instalaci předcházely 26. května 1946 volby do Ústavodárného národního shromáždění, jež byly i volbami obecními. Skončily v Praze těsným vítězstvím KSČ. Namísto dosavadního paritního zastoupení byla křesla v Ústředním národním výboru rozdělena podle výsledků voleb: komunisté jich získali 36, národní socialisté 34, lidovci 16, sociální demokraté 14. V radě ÚnV, což byl výkonný orgán s rozsáhlými pravomocemi, zasedlo kromě V. Vacka 7 náměstků primátora (3 národní socialisté, 2 komunisté, 1 lidovec, 1 sociální demokrat) a dalších 25 členů.
Druhé Vackovo primátorství se zprvu odvíjelo v duchu spolupráce složek Národní fronty. Úsilí obyvatel při odstraňování válečných škod a obnově Prahy mělo být završeno vyhlášením budovatelského programu hlavního města, tzv. pražské dvouletky v březnu 1947. Sám sedmdesátiletý primátor se pravidelně, byť jen symbolicky, účastnil úklidu města i dalších tzv. brigád, jež se staly všeobecně rozšířenou formou veřejně prospěšné práce. V nové radnici, která se stala namísto zničené Staroměstské radnice sídlem městské správy, přijímal četné delegace zahraničních měst, mezinárodních organizací a mírových hnutí. Překvapoval hosty projevy v jejich jazycích, jež dokonale ovládal, včetně např. hebrejštiny nebo latiny. Největší pražskou událostí tohoto období vedle mistrovství světa v ledním hokeji, jež v únoru 1947 přineslo československým reprezentantům poprvé titul světových šampiónů, byl mezinárodní festival mládeže a studentstva v červenci a srpnu 1947. Zúčastnilo se ho přes 17 000 delegátů.
O půl roku později vyvrcholila mezinárodní i vnitročeskoslovenská politická krize, která znamenala definitivní rozpad protifašistické koalice a rozdělení poválečného světa do dvou nepřátelských táborů. Primátor Vacek stál 21. února 1948 na balkóně paláce Kinských poblíž K. Gottwalda a v následujících dnech politického převratu se zúčastnil sjezdu závodních rad. Hned po rozhodnutí boje o moc odjel na návštěvu Antverp. V belgickém rozhlase a na tiskových konferencích se pokoušel podat západoevropské veřejnosti svůj výklad československých událostí.
Po návratu do Prahy nalezl Ústřední národní výbor v nové podobě, očištěné mezitím akčními výbory „obrozené“ národní fronty od „reakčních živlů“. Zasedání ÚnV 30. března předsedali vedle primátora již jen dva náměstci, oba z KSČ. Ve stočlenném ÚnV měla
nyní tato strana 45 míst, sociální demokraté 15, „obrození“ národní socialisté a lidovci po 12 a zástupci odborů, odboje a Svazu české mládeže společně 16 míst. Hlavní slovo ve správě města nadále již neměl Vacek jako primátor, nýbrž jeho náměstek Josef Krosnář, člen předsednictva ÚV KSČ a předseda Prvního (pražského) kraje KSČ.
Václav Vacek nicméně v primátorské funkci přežil zrušení magistrátu i reorganizaci a postátnění obecní samosprávy v březnu 1949. Přežil kádrové čistky ve své prezidiální kanceláři i politické procesy počátku padesátých let. Dočkal se znárodnění 43 000 pražských řemeslnických a živnostenských provozoven, postavení Švermova mostu a letenského tunelu, otevření Památníku národního písemnictví a Parku kultury a oddechu J. Fučíka.
Dočkal se dobově nadnesených oslav svých pětasedmdesátin (1952) a řady poct, jakkoli dočasných a pomíjivých (válečných vyznamenání, dvojího Řádu republiky, proklamace ÚnV, že se „zasloužil o hlavní město Prahu“, názvu náměstí i stanice metra, pamětní desky na nové radnici i pohřbení v národním památníku na Vítkově). Po prvních poúnorových volbách (konaly se až v květnu 1954) požádal - spíše z rozhodnutí stranických orgánů než z vlastní vůle - o odchod na odpočinek. Zemřel ve své vile na Lhotce 18. ledna 1960.